Proto se k myšlence svobody museli zotročené generace stavět s obavami, protože slibovala narušení jejich navyklého "pohodlí". I když, abychom řekli pravdu, podle jejich zkušeností spočívalo toto pohodlí jen v tom nejnutnějším, umožňujícím částečně snesitelný život. I když byly vymoženosti poskytované jejich pány mizivé, přesto se chtěli chránit před jejich ztrátou.
Mojžíš však chtěl svůj lid přesvědčit, že svoboda - pojem zcela cizí jejich myšlení a světonázoru - má vnitřní hodnotu, o kterou stojí za to usilovat. Taková byla síla Mojžíšova sdělení. Celé společenství zoufalých jedinců, které předtím spojovalo společné utrpení, nikoliv původ, vykořenilo vše a vydalo se na strastiplnou pouť - zprvu pojatou jako návštěvu neznámého místa, kde budou uctívat neznámého boha. Původní návrh počítal s krátkou návštěvou. Pak rychlý návrat. Později však v jejich představách došlo k úpravě a zahrnutí pomíjivého pojmu svobody, který se postupně proměnil v konkrétnější vizi "země oplývající mlékem a strdím".
Jak se ukázalo, Izraelci měli dobrý důvod pochybovat, že vůbec dorazí bezpečně do cíle. Kromě Jozua nikdo z celého národa zaslíbenou zemi nespatřil ani do ní nevstoupil. Po čtyřiceti letech putování pouští všichni zemřeli, aniž by dosáhli svého původního cíle, kterým bylo dosažení onoho chimérického ráje. A ve svém neúspěchu vzhlíželi ke svým dětem, aby převzaly štafetu. Přesně tak, jak to někdy chodí, když své touhy a často i břemena odkazujeme nic netušícím mladým.
Pavel přišel ke křesťanství později, ale to mu nezabránilo, aby se stal nejplodnějším zastáncem a obhájcem vznikajícího hnutí. Autor Lukášových Skutků představil Pavla jako pravděpodobně nejvlivnějšího evangelistu všech dob, hned po Kristu. Pavel byl však stejně jako mnozí první učedníci také apokalyptik. Na počátku své služby pevně věřil, že tentýž Ježíš, který zemřel, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa, se "brzy" vrátí a nastolí mezi nimi své království.
Pavlovo chápání pojmu "brzy" nebylo časově neomezené. Ve skutečnosti byl natolik přesvědčen, že se Ježíš vrátí ještě za jeho života, že se o tento svůj názor opíral, aby o něm přesvědčil první křesťany, kteří nebyli podobně naladěni:
Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našich zesnulých. Nemusíte nad nimi truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm. Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy.
(1 Tes 4,13-16)
V tomto zdánlivě uklidňujícím textu někdy přehlížíme, že byl napsán v reakci na pochybnosti. Tesalonická církev, kterou Pavel označil za "slávu a radost", měla v jeho srdci zvláštní místo. Podílel se na vzniku tohoto sboru a od jeho počátku ho učil, že se Ježíš vrátí ještě za jejich života. Měsíce se však protáhly na roky a starší členové této milované církve začali jeden po druhém umírat.
Z vnitřních souvislostí epištoly vyplývá, že ubývající znepokojení členové hledali u Pavla radu ohledně nepřítomnosti svého učitele a poukazovali na své umírající členy. Aby jejich znepokojení Pavel uklidnil, obratně se odklání od jejich obav tím, že je líčí jako vůdce průvodu při parusii (druhý příchod Krista na konci věků - pozn. překl.). Zdá se, že Pavel tak vyřešil problém, co se stane s věřícími, kteří zemřou při čekání na Pánův návrat. Neřešil však otázku bezprostřední blízkosti, která byla hlavní příčinou jejich obav. Tím sice šířícím se pochybnostem předešel, ale neodstranil je.
Nyní je řada na nás. Jsme dětmi Velkého zklamání, téměř 200 let nás dělí od roku 1844. A my stále čekáme. A stále umíráme v očekávání dlouho očekávaného návratu. Proto jsem na rozpacích, zda je správné pokračovat v kázání a vyučování způsobem, kdy říkáme, že Ježíšův návrat se stále blíží, a opakujeme tak refrén pocházející ze 40. let 19. století.
Možná, že naše zakladatele lze omluvit za jejich horlivé přesvědčení, když se nechali strhnout dobovým zápalem pro určování data. Stejně jako Pavel nepředpokládali, že budoucí generace budou po téměř dvou stoletích zatíženy úkolem přesvědčit zcela odlišný a sekulární svět o "brzkém" návratu Spasitele. Možná, že uhrančivá jistota vizí a "proroctví" Ellen Whiteové o konci světa bránila jakémukoli reflexivnímu posouzení detailů tehdy vznikající eschatologie.
Nyní se ale už zdá být nepatřičné, abychom význam slova "brzy" nadále natahovali až do krajnosti, jen abychom zachovali víru v naše zakladatele z roku 1844. Čas a měnící se prostředí nám umožnily přehodnotit naše postoje. Nabízíme tedy určité zmírnění s polovičatým prohlášením: "Ale je tu zpoždění." No a co když je? Dává nám vyhlídka na "zpoždění", které se začíná podobat tomu, jak definujeme slovo "brzy", dobrý důvod pokračovat v našem současném kurzu? Nebo je to jen další pohodlná výmluva, abychom strčili hlavu do písku a vyhnuli se kladení obtížných otázek?
Nepochybně jsme si už na ono zpoždění zvykli, když jsme se pohodlně vymanili z počátků našeho hnutí a převzali znaky církve establishmentu. Budujeme miliardové instituce, a tak bezděčně připouštíme, že naše zakladatelská očekávání "brzkého" návratu Mesiáše byla nesprávná, zjednodušená nebo příliš optimistická?
Zdá se, že naše důvěryhodnost v této otázce je příliš oslabená a že je nejvyšší čas začít upřímnou konverzaci o tom, co říci budoucím adventistům o nekonečném odkladu a "brzkém" příchodu, který už není "brzký". Musíme tento rozhovor zahájit, aby naše děti měly lepší odpovědi, až budou jednou stát tam, kde dnes stojíme my.
Ať už se jedná o odkazy na nešťastný migrující izraelský konvoj, který hledá útočiště a svou identitu, nebo o současné křesťany Adventisty sedmého dne, kteří následují víru našich průkopníků a čekají na Ježíšův návrat, základní očekávání jsou podmíněna časem. Každý, kdo je ve "víře" dostatečně dlouho, potvrdí, že si vychutnává ty občasné nestřežené okamžiky, kdy se svěřuje - samozřejmě tajně sám sobě - se ztrátou jistoty, že Ježíš přijde ještě za jeho života.
Proto potřebujeme pořádnou nálož víry, když usilujeme o tu lepší zemi. Víra však nemá smysl, pokud se uplatňuje ve vakuu nezávislém na čase. Jak stárneme, docházíme k poznání, a dokonce i k neradostnému přiznání, že smrt je dluh, který času splácíme. Náš spor tedy není o "zpoždění", ale o čas samotný. Čas totiž nejenže přesahuje víru, ale často je důvodem našich pochybností, když dojde ke zpoždění.
Matthew Quartey je přesídlený Ghaňan, který nyní žije v adventistické vesnici Berrien Springs ve státě Michigan a nazývá ho svým domovem.
Převzato z Spectrummagazine